Ze tmy jsem prošla do celodenního světla a přes další tmu se zase pomalu dostávám do jarního světla. Zajímavé, jak si zde člověk uvědomí koloběh přírody a života. Vše je relativní a dočasné. Nic není na věky a vše je minulostí už v momentě, kdy i jen zachytíte myšlenku.
Nějak mi ten rok strašně rychle utekl. Vám taky? Nechci teď psát dlouhatánský román o tom, čím vším jsem za celou dobu prošla. Snažím se najít v mysli ty nejsilnější momenty a zkušenosti, které dokážu zachytit a předat.
1) Léto 2019 a pozice manažera na Volcano Huts
Přišla jsem k tomu jako slepý k houslím a do dneška jsem se s pojmenováním této pozice ani nezžila. Je prostě pro mě stále důležitější to místo samotné a to, že jsem jeho součástí, než jméno pozice a výška platu (i když ta mi taky udělala každý měsíc radost). O čem to teda bylo? Dalo mi to nesmírně moc, ale také mi to hodně věcí sebralo. Je to asi překvapující tvrzení, ale budu si za tím stát a pokusím se to velmi rychle uvést na pravou míru.
V momentu, kdy podepisujete smlouvu, tak si ani neuvědomujete, co za všemi těmi slovy ve skutečnosti je. Sezóna byla dlouhá a nějak na mě dopadl sindrom vyhoření nebo nevím co, ale na konci sezóny jsem skoro brečela radostí, že to je za mnou. I když v průběhu sezóny jsem byla ještě plná radosti a hrdosti, že vše tak nějak zvládám.
Když pracujete s lidmi, tak si především musíte uvědomit, kdo jste vlastně vy a kde jsou vaše hranice. Jinak vás to může úplně zničit a srazit na úplné dno.
Není to ale jen negativní zkušenost. Teď zpětně už to vidím. Má to spoustu výhod a nelituji toho... už ne.
2) Druhá zima na Islandu
Začalo to celkem nevinně a pohotově, a dopadlo to tak, jak to je teď. Ze tří lidí, kteří tu měli strávit zimu jsme tu nakonec jen dva. Což znamená jediné, jsem v kuchyni. Jediné místo, kterého jsem se chtěla vyhnout, haha. Krásně si přitahujeme své slabiny, abychom je vyzvali na souboj a třeba i vyhráli. Problém je ale ten, že karta se otočila a, i když tu máme stejnou situaci jako loni, tentokrát jsem to já, kdo je částečně ve škole v Rejkjavíku a kolega je na VH sám. Nebyl by to tak zásadní problém, kdyby islandské počasí neuvažoval svou největší sílu a nepřineslo nám superbouři Dennis, díky které se na chvíli zastavil život především na Jižním pobřeží a taky pro mě, protože jsem už 3 dny v Hvolsvölluru nemám se jak dostat domu. Do dnešního rána na VH ani nešel proud a jízda superjeepem v údolí je opravdu jen pro hodně zkušené řidiče s velmi dobrým autem. Takže nastal čas psaní blogu.
3) Jak se řídí velké auto
Jak jsem již zmínila, chodím do školy v RKV a možná by bylo zajímavé o tom napsat samostatný text. Kdo mě více zná ví, že jezdím už nějakou dobu Land Roverem Defenderem a rozhodně mě to hodně baví. Nikdy ale nezapomínám svůj respekt, respekt a zase respekt. Prostě neblbnout, jinak to může skončit velmi rychle vzhledem k tomu, kde jezdím. Stejně jako tady na té fotografii, nezdá se to, ale museli mě přijet vytáhnout. A to jsem rozhodně nebobla.
Projíždějí řek je rozhodně jiné než jet po Ring road. A každé roční období a odlišné počasí přináší odlišné pravidla přejíždění. Rozhodně nejsem žádný profík, ale můžu říct, že už jsem párkrát řekou jela, haha.
Takže příští text bude to mé škole a řízení řekou v zimě nebo létě.