"Zazvonil zvonec a pohádky je konec" ... ? Tak to ani náhodou! Ne pro mne!

Co vlastně znamená konec? Pro některé lidi to znamená všechno. Největší strach a hrůza z toho, že jsme koneční. Já beru konec jako nový začátek. Nebo prostředek k tomu, aby mohlo přijít nebo začít něco dalšího, nového a často i nečekaného. Takže huráááá, těším se, co přijde.

IMG: západ slunce v Þórsmörku / Září

Dnes je to přesně týden do mého odjezdu z Islandu. Bylo to krásné, bylo to důležité a bylo to hodně přínosné! No a ještě bude. To si nemyslete, že se mě tato země jen tak zbaví. Takže žádné sbohem, ale na shledanou „soon“.

Teď si ale „naleji čistého vína“ a budu upřímná. Odjezd z Islandu mě trápí už měsíc. Jsem z toho nešťastná. Jako bych zapomněla vlastní zásadu, že bych měla být vděčná za ten čas tady a děkovat za prožitky. Je to prostě silnější než já a nesu to těžce. Pravda je taková, že bych ani neodjela, kdybych neměla koupený lístek na trajekt (už od srpna).

Člověk si zvykne na skvělý kolektiv, přenádherné místo, režim směn apod. No a najednou se to začne měnit. Lidi postupně odjíždějí, klientů ubývá a světla taky. A já si začala uvědomovat, že se to tu mění. Nebo se měním já? Těžko říct.

Několikrát za tento měsíc se mi ale stalo, že jsem se z ničeho nic zastavila a sama sobě řekla: „já mám úžasný život a děkuji za něj!“ Naposledy jsem si to řekla při pozorování polární záře. Je to neuvěřitelný zážitek. Hlavně, když je vysoká intenzita záření. Smekám klobouk před nejdokonalejší a nejsilnější součástí mého bytí, přírodou! Člověk prostě sedí na kameni u řeky. Je tma a bezvětří. Před vámi se ze tmy noří ledovec a metr od vás hučí divoká voda. No a nad vámi? Tolik hvězd, kolik jste v životě neviděli a jsou tak „blízko“! A mezi vámi a hvězdami se odehrává tanec barev. Pulsování a plynutí. Proměnlivost okamžiku. Prostě polární záře. Jinak to nedokážu popsat. Zní to až jako pohádka. Že to snad ani ní realita.

IMG: Ring Road / Jižní Island

Pojedeš zpět do reality…

Když už jsem došla k té realitě, připomnělo mi to pár slov lidí kolem mě. Tak na začátku září mi někdo řekl: „tak se ti to blíží, pojedeš zpět do reality“. Moc ráda bych na to reagovala a uvedla „svou“ realitu na pravou míru. Pro mě realita končí a jedu na prázdniny.

Podoba reality je pro každého jiná a chápu, že má realita se neslučuje s představou. Moje realita je to, co prožívám v daném okamžiku. Ne, to co mě čeká nebo to, co bylo.

TAKŽE! O co vlastně jde v tomhle textu...

Zdá se to jako omyl, že jsem "poustnula" starý text. Ano, přesně tak. Udělala jsem to vědomě a ráda bych tím něco vyjádřila.

Chtěla jsem tím popsat, co jsem prožívala a co se stalo ve chvíli, kdy jsem to celé přijala a řekla si "Takže huráááá, těším se, co přijde." No a nový začátek přišel hned po cestě z Islandu. Na Faroe Islands loď kotví jen pár hodin. Já za těch pár hodin stihla domluvit práci na celý rok. ANO! Na Volcano Huts....jedu zpět! Teda... technicky vzato, v tuhle dobu už jsem zase zpět na Islandu. Jak jinak poznat Islandskou zimu než ji prostě prožít celou, v místě, kam se jen tak nikdo moc nedostane.

Celá pointa je v tom, prostě přijmout, že nějaká kapitola končí. Je to most přes řeku, který vás přenese k jiným událostem a můžete se na ně těšit. To dává smysl, ne?

IMG: Þórsmörku / výhled z Valahnúkuru

Takže příště vám napíšu něco o té tmě a bouřích, které tu zažívám..

Všechny fotografie použité v tomto článku jsou mým majetkem a vztahují se na ně autorská práva. Není povoleno je používat bez svolení autora. Děkuji za pochopení.