Co bych tak chtěla říct, aby to dávalo smysl…? Ani vlastně nevím. Jen mám potřebu napsat něco, co popíše mé bytí zde. Snad se nebudu posté opakovat, ale…

IMG: Westfjords / Iceland 2018

Jaké to vlastně je, být v cizí zemi? Na jednu stranu vás to ohromně zocelí v tom, že si začnete věřit, že jste samostatní. Na druhou stranu přijdou občas chvíle, kdy samostatní nechcete být a moc byste si přáli, aby o vás někdo pečoval. Alespoň na chvíli. Jistě, jenom na chvíli, jinak vás to začne hodně otravovat. Což je klasický, když je člověk nezávislý. Jakmile začne cítit, že jeho nezávislost upadá, začne se cítit ohrožený a otočí směr zpět.

Dnes mi má úžasná kamarádka řekla, že je důležité si o pomoct umět říct. Za touto větou bych řekla „Amen“. Já zjistila, že to vlastně moc neumím. Nejsem schopná přijmout pomoc druhých nebo nechat někoho, aby udělal práci za mě. Takže co teď? Učím se to přijmout. Stejně tak, jak dáváme, musíme umět i přijímat. Je to správné a je to v pořádku. Napíšu si to nad postel a budu si to opakovat každé ráno, než vstanu.

Proč tu všichni jsme?

Dumám nad otázkou, proč tu všichni jsme… Tady v údolí pod sopkou, u řeky a ledovce. Někteří tu jsou pro peníze, někdo neumí odejít a někdo to tu prostě jednoduše miluje. Jedno je ale zřejmé. Všichni jsme někde mezi bodem A a bodem B. Někde mezi minulostí a budoucností. Někteří vědí, kam jdou a někteří zatím ne. Já celkem vím, kam jdu. Akorát mám bod B stále docela daleko a prostor mezi body A a B je pro mě momentálně důležitější než zmíněný cíl. A je to vlastně mé životní téma. Vždy byla a je, pro mě, cesta důležitější než cíl. Protože ten cíl často i nakonec minu. Není na tom ale nic špatného. Jen je to další informace, že cíl se pohybuje v čase, kultivuje se nebo se mění.