Search
  • JT

08: První měsíc práce za mnou. Co mi přinesl a co vzal?


Když jsem přišla do Volcano Huts, absolutně nic jsem neočekávala. Je vždy lepší jednoduše nic neočekávat, protože pak člověk nemůže být zklamaný. Já jsem byla jednoduše šťastná, že jsem tu a nadšení stále neodešlo.

Dlouho jsem se odmlčela. Neomlouvám se, bylo toho zkrátka hodně a jinak to nešlo.

Na druhou stranu máte teď delší čtení na horké Evropské večery.

IMG: Iceland / Červenec 2018 / Valahnúkur

Co mi dal první měsíc?

Jakákoli zkušenost, kterou prožíváte sami, vás mnohdy posune až neuvěřitelně daleko. Jsem v „cizí zemi“ a „úplně sama“. Záměrně jsem oba tyto fakty dala do uvozovek, protože to zase není až tak pravda. Pro mě Island není tak cizí zemí a rozhodně tu nejsem sama. Jsem člověk, který se jednoduše seznámí a nemá problém mluvit s lidmi. I když, po pravdě to tak vždycky nebylo. Proč? Angličtina. Měla jsem strach na kohokoli promluvit, aby náhodou nezačal mluvit tak, že nebudu rozumět. Tento strach hodně odešel, protože teď už vím, že není ostuda poprosit o zopakování nebo na rovinu říct, že nerozumím, či požádat o vysvětlení výrazu. Co na tom je, že prostě neznám všechno? Nejsem native speaker nebo nějaký slovník. Učím se co to jde, ale nemůže být všechno okamžitě, to je prostě nereálné. A jak jinak se zdokonalit, když budu mlčet a radši koukat do země? Obdivuji všechny lidi, kteří mluví skvěle anglicky, ale to mě rozhodně neumlčí. Inteligentní lidi vám vždy dají prostor se vyjádřit.

Co mi tedy první dny přinesly?

  • Především mi vnesly spoustu nových a zajímavých lidí do života. To mi docela posunulo obecný pohled na Zemi. Už si nemyslím, že by byla zase tak veliká. Hlavně, když existuje globální doprava a cestování 6 hodin je vlastně "kapkou vody v oceánu". Je neuvěřitelné, kolik lidí z různých koutů světa sem zavál vítr (nebo spíš doneslo letadlo). Jsme tak různí a máme odlišné návyky. Jedno nás všechny spojuje. Jsme lidi.

  • Naučily mě, že čím pomaleji věci dělám, tím jsem ve finále efektivnější. Stejně tak jde o to, když mluvím anglicky. Čím pomaleji mluvím, tím víc času mám, abych formulovala informace plynule. Tím ale nechci říct, že bych byla v práci pomalá. Chci tím říct, že „snad“ už nejsem tak zbrklá jako dřív.

  • Naučila jsem se dělat věci tak jak nejlépe dovedu, ale ne lépe (Dušek), protože přílišné nároky na sebe sama mi mohou ublížit více než je třeba. Jinými slovy, je zbytečné na sebe klást příliš velké nároky, člověk je pak zbytečně stresovaný a tím si vlastně škodí. Ve finále pak může stagnovat jakýkoli možný posun ve znalostech. Má smysl si tvořit takové neštěstí? Nemá.

  • Proto jsem se přestala starat a hodnotit práci jiných. Je to jejich zodpovědnost, jak věci dělají. Pokud mě jejich konání přímo neovlivňuje, nechávám je konat jejich práci, tak jak oni uznají za vhodné. Z mé nynější pozice ani nemám právo hodnotit práci jiných.

  • Učím se mluvit i s lidmi, kteří mi nejsou sympatičtí. Při práci s lidmi je toto velmi důležité. Nesoudit. Nikdy nevíte, v jakém rozpoložení ta osoba přichází. Nikdy nevíte, zda té osobě není dobře. Nikdy nevíte, zda se vůbec té osobě líbíte vy. Jednoduše se usmívejte a rozpusťte jakékoli předsudky. Už kvůli vám samotným je to zbytečné.

  • Dále jsem si také splnila část snu, jít trek Laugavegur! Náročná, ale překrásná cesta! Všem doporučuji!

IMG: Iceland / Čercvenec 2018 / Laugavegur trek do Landmannalaugaru

Co tady na Islandu dělám?

Hodně jsem se zpočátku setkávala s otázkou, co tu teda nakonec dělám. No, vlastně všechno. Teď, dva měsíce, co tu jsem, už víceméně pracuji na recepci nebo jsem součástí cleaningu/house keepingu. Zpočátku jsem dělala úplně všechno. Bylo to skvělé, protože i nyní mám náhled na to, co je třeba a jak to zde funguje na jednotlivých směnách. Už jsem řídila Jeep i skrz řeku Krossá. Do toho se ale moc nehrnu, přece jen je to hluboká a prudká řeka, ke které mám velký respekt.

Celkově je dobré mít respekt. Nejen k přírodě, ale také k lidem kolem. Já si zde hodně uvědomila hodnotu lidské práce. Nejen své, ale i ostatních.

Jednou jsem tak myla záchody v Guest kitchen a po nemístné poznámce jedné osoby, že je podřadné mýt záchody po lidech, které neznám, jsem si uvědomila docela důležitou věc. Nezáleží na tom, jakou práci člověk dělá. Je to práce a mimo ní jsme si všichni rovni. Ti, co umývají záchody na hlavní nádraží můžeme potkat stejně tak ve v kině, jako obchodníka či bankéře. Jakmile odejdeme z práce a sejmeme masku profese, jsou z nás stejní lidé z masa a kostí. Uvědomila jsem si práci lidí, kteří se starají o náš komfort. Kteří vstávají brzo ráno a uklízí, pečou pečivo nebo dělají cokoli jiného, co my nevidíme. Neuvědomujeme si co je pod pokličkou našeho okolí, co je za regály v obchodech nebo pod prkýnkem záchodu v metru. Někdo to dělat musí, abychom se měli dobře. A já těmto lidem tak nějak vnitřně děkuji, že tu jsou, protože se mám dobře také díky nim.

Co mi dal druhý měsíc?

Především jsem si uvědomila, že vše má svůj čas. I formování kolektivu má svůj čas a nemůžete chtít po 14 lidech, kteří spolu pracují nově, aby byly super parta, která zvládne pracovat bez vedení. Na druhou stranu, vše si pomalu sedá a myslím, že si pomáháme co nejvíc to jde. Alespoň v době. Kdy je to vždy potřeba.

Nejvíce to bylo zřejmé, když probíhal Ultramaraton z Landmannalaugaru . Zde v Thorsmorku byl cíl a my očekávali více než 700 lidí. Z toho cca 550 na jídlo. Co se stalo? Všichni jsme táhli za jeden provaz a vše totálně skvěle probíhalo. Takové momenty kolektiv spojí.

Tady se také ukazují kulturní rozdíly v návycích, stravování a celkovém přístupu k životu. Je to zajímavé. Nehodlám to nyní nijak hodnotit, jen bych ráda zmínila, že je dobré brát lidi takové, jací jsou, protože nikdy nevíme, co se skrývá za slupkou jejich kultury nebo životem mimo tuto reality show.

IMG: Volcano Huts / Þórsmörk / Eyjafjallajökull

Nakonec trochu sebechvály...

Od malička jsem slýchala "sebechvála smrdí". Na druhou stranu zdravá sebechvála a důvěra v sebe sama je to nejlepší, co si můžeme naservírovat po pracovním dni nebo jako dobré ráno před zrcadlem. Úplně vždycky je něco, za co se můžete pochválit! Úplně vždycky... pokud ne, zavolejte svým blízkým přátelům, aby vám zrekapitulovali, jaký máte skvělý život a čeho jste dosáhli až do bodu, kde se právě nacházíte.

Ano, proč ne... Občas ztrácíme nadhled na náš vlastní život. Prostě jen v momentální chvíli nevidíme, kolik jsme toho v životě zvládli. Já to mám takto často a především s angličtinou. Je to pro mě velké téma, vzhledem k tomu, že jsem ještě před 2roky byla z tohoto jazyka tak vyděšená, že jsem ve společnosti cizinců radši dělala, že neexistuji. Pokaždé, když si na toto vzpomenu, musím se smát.

Všechny fotografie použité v tomto článku jsou mým majetkem a vztahují se na ně autorská práva. Není povoleno je používat bez svolení autora. Děkuji za pochopení.


182 views0 comments

Recent Posts

See All