Je jednoduché vystoupit ze své ohrádky (Jaroslav Dušek, 4 dohody), kterou máme všichni kolem sebe a jsme jedině my jejími strůjci? No, jak se vezme. Nejtěžší je se rozhodnout, co vlastně opravdu chceme a za jakou cenu...
IMG: Západní region / Island 2018 / zima
Musím přiznat, že jsem dlouhou dobu byla nespokojená s tím, co dělám a jak to dělám a nějak jsem ztrácela energii pořád přemýšlet nad tím, co by mě udělalo šťastnou. V práci jsem měla pocit, že vše běží a nějak jsem se nemohla zbavit pocitu, že jsem si stále nesplnila jednu kolonku na svém seznamu „co všechno chci v životě udělat a stihnout“.
Zkušenost žít a pracovat v cizině!!!
Důležitým momentem bylo říct si, co vlastně chci. Dlouho jsem to ale nevěděla. Ovlivňovala mě společnost a lidi kolem mě, kteří nechápali, proč bych se měla vzdát dobré práce a zázemí v ČR. Odcestovat bůhví kam, kde budu "podřadnou" silou v zemi nikoho. V zemi zimy a ticha. Jen několik lidí mě v tomto podporovalo a já jsem jim za to neskutečně vděčná. Protože tito lidi mne drželi v přesvědčení, že mám poslouchat své srdce a intuici, což je to nejdůležitější v rozhodování, aby byl člověk čistě šťastný a jednal sám za sebe.
IMG: Reykjavík / Island 2018 / zima
Kdy jindy, než teď? To už je opravdu poslední šance, jak udělat takovéto důležité rozhodnutí, které je mým snem dlouhé roky. Prostě se sebrat a odcestovat na nějakou dobu do zahraničí. Proč? Především kvůli své touze cestovat, být v přírodě, zažít jinou kulturu a mít zkušenost s jiným jazykem a prací v prostředí, kde se musím spolehnout jen a jen na sebe. Je to už neodmyslitelná součást mé životní cesty…cesty, kdy jsem se začala stavět na vlastní nohy, dělat rozhodnutí, za které jsem si i sama nesla a stále nesu zodpovědnost a dělám věci, které mi připadají správné, především pro můj život. Asi to teď zní dost sobecky, ale upřímně řečeno… nikdo za vás život žít nebude a ani na to nemá právo. Stejně tak vy byste neměli žít život někoho jiného.
Lidi by si měli uvědomit jednu podstatnou věc, která je v životě hodně často omezuje… a tou je uvědomění si sebe sama, své hodnoty a zodpovědnosti vůči nám samotným. Je jednoduché svou vlastní zodpovědnost skrývat za někoho jiného. Fakt je takový, že vzduch za nás nikdo nedýchá a po zemi taky většinou chodíme sami (pokud nás zrovna někdo nenese). Je krásné pomáhat lidem kolem sebe a myslím, že to i dělám. Nikdy ale nesmím zapomenout, zda je to ještě únosné pro mě samotnou. Pokud nebudu spokojená já, jak můžu dát upřímnou lásku a pomoc někomu jinému?
IMG: Reynisfjara Beach / Jižní pobřeží / Island 2018
A jak se tedy vnutit na Island?
NO, proč to nějak dlouze popisovat. Prostě jsem se na Island tak trochu vnutila. Snaha se vyplatí, a když je člověk motivovaný, jde vše mnohem snáz než by se na první pohled zdálo.
Teď to celé dost zlehčuji, samozřejmě. Bylo to těžké, ale prostě se to povedlo. Přetvořila jsem myšlenku v něco hmotného, co se opravdu stalo a právě se už i děje v těchto dnech. Ano. Jsem už na Islandu (což jste si mohli všimnout na mém facebookovém profilu nebo na instagramu). https://www.instagram.com/toma.janice/
Začalo to v říjnu, kdy jsem poprvé kontaktovala Volcano Huts a došlo to až k osobnímu pohovoru v angličtině, začátkem ledna 2018. Odcházela jsem z pohovoru s informací, že jsem přijata. Co rozhodlo? Já sama. Tím jak jsem byla motivovaná a pozitivně naladěná k tomu, že ve Volcano Huts pracovat prostě chci. A nešlo o práci jako takovou. Šlo o to místo samotné. Nemám v plánu dělat kariéru, i když v budoucí cestě je toto další krok kupředu směrem k myšlence, která se stále tvoří, již několik (asi i desítek) let. S čím jsem dále odcházela z pohovoru? Nesla jsem si s sebou obrovskou hrdost a radost. Opravdový pocit dokonalého štěstí, které nemá hranic. V tu chvíli mi i bylo jedno, že je právě v Reykjavíku obrovská vichřice, kterou jsem ještě nikdy nezažila. Moc bych přála každému, aby zažil svou vlastní hrdost! Je to krásné, protože v tu chvíli si plně důvěřujete a znáte své schopnosti. Nic není nemožné a život v té chvíli není nijak ohraničen.
A co přijde pak?
Z Islandu jsem jela domů s totálně rozharašeným „já“, které skáče radostí a zároveň se děsí, že bude muset ukončit svůj dosavadní, pohodlný život v Čechách. Jak těžké je vystoupit z ohrádky… Člověk prostě musí vystoupit ze své komfortní zóny, aby se posunul. To, bohužel, jinak nejde. Takže uvidíme, jak se mi to povede…
Všechny fotografie použité v tomto článku jsou mým majetkem a vztahují se na ně autorská práva. Není povoleno je používat bez svolení autora. Děkuji za pochopení.