Tento příspěvek přibližuje vznik „Islandského deníku“ a fakt, že cesta je mnohdy důležitější než cíl (jak bylo zmíněno v komentářích u minulého textu).

IMG: Islandský deník 2017

Asi si člověk prostě nemá nic plánovat, protože celá moje naplánovaná cesta na Island v roce 2017 byla od začátku až do konce o okamžitých změnách a rychlém rozhodování, kam dál.

Na Island jsem jela s tím, že prostě nemůžu chodit. Měla jsem prášky na zánět v noze a prášky na bolest, které jsem si po celou dobu šetřila, jak jen to bylo možné, aby mi nedošly. Bylo to chvílemi až směšné, jak jsem se bála, že se prostě jednou zastavím někde uprostřed ničeho a nepůjde to dál… což se mi teda stalo hned několikrát první dny.

První plán zněl: Koupím 9denní Passport na autobusy Jižního pobřeží a budu lemovat trek Laugavegur a Fimmvörðuháls, Posléze ze Skógaru pojedu na ledovec Skaftafell a zajedu se podívat na ledovcovou lagunu Jökulsárlón, kde se mi moc líbilo v roce 2015.

Landmannalaugar (neboli duhové hory)

IMG: Island 2017 / Landmannalaugar

Do Landmannalaugaru jsem dojela autobusem z Rejkjavíku. Ten odjížděl přímo od městského kempu a tak jsem jen ráno vstala v 5, sbalila stan, krosnu a vyrazila. Byla jsem totálně napnutá, co uvidím!

Část cesty do hor totiž vede po silnici typu F a to je teda zážitek. Pak ještě těsně před kempem projedete brod a hurá, jste tam. Dá se říct, že se ocitnete uprostřed ničeho a zároveň vás obklopuje civilizace v podobě mnoha barevných stanů, turistické chaty pro bohatší než jsem byla já, cestovatelský přístřešek s recepcí, sprchy se záchody, no a pak ještě malý obchůdek v podobě upraveného náklaďáku.

Kemp v Landmannalaugaru stál 2 000 ISK na noc + sprcha 500 ISK na 5 minut. Kupuju rovnou 2 noci, vysněné hory si chci prostě užít. Je to tady zajímavé. Vše tu funguje na centrální generátor, který tvoří elektřinu. Zapínají ho až cca v 7 ráno, takže do té doby nefunguje ani vodovod. Na druhou stranu, i přes tato technická omezení, všude tu zaplatíte kartou. I vám v pojízdném krámku udělají cappuccino. No problem, jste přece v „civilizaci“. Zírám na to, jako bych byla na jiné planetě.

IMG: Island 2017 / Landmannalaugar / Výhled z hory Bláhnúkur / na okraji lávového pole, vlevo, je kemp

Po příjezdu hned stavím stan na hlíně plné dost ostrých kamínků – aha – bacha na proříznutí podlážky stanu. Dále mi dochází, že pokud bude pršet, budu mít ve stanu úplně mokro. Takže…objednávka zní…prosím o přízeň počasí!

První den v Landmannalaugaru

Cesta kolem hory Bláhnúkur (945 m).

Podle průvodce by měla cesta trvat cca 2,15 hod. Já to šla 5 hodin. Hora je temná a celou dobu jdete po černém podloží. Není to tak náročné. Já ale měla trekové hole jako náhrady za jednu nohu a bylo to dost těžké jít do strmého kopce a posléze i dolu. Bylo ale celkem dobré počasí a chvílemi prosvítalo slunce na hory kolem.

IMG: Island 2017 / Landmannalaugar / Bláhnúkur

Duhové hory jsou opravdu duhové a je to až dechberoucí, jak se dokáží měnit jen tím, že na ně dopadá slunce. Byla jsem ohromená a za tu bolest to stálo. Ten den mi ale několikrát došlo, že jsem na Islandu opravdu sama! Sama na vlastní pěst a nikdo za mnou nestojí, aby mi pomohl. Nikdo nepřiběhne a nesnese mě z toho „šíleného krpálu“, kde se bojím pohnout. Nakonec i brodím, naboso, malou říčku. Nějak jsem to nečekala, že tam bude. Vždycky, když víte, že je na cestě nějaká říčka nebo potok, vezměte si sandále do batohu, i kdybyste je nakonec vůbec nepoužili.

Po příchodu do kempu jsem padla okamžitě do spacáku a usnula na několik hodin. Byla mi zima a zase ten pocit samoty…ALE…nejsem smutná… je to prostě jen nová zkušenost!

Druhý den v Landmannalaugaru

Cesta kolem hory Brennisteinsalda (881 m)

IMG: Island 2017 / Landmannalaugar / Brennisteinsalda

Je nádherné počasí a já si ho hodlám užít. Cesta, podle průvodce je na 2,15hod. Mě to opět trvá půl dne. Ale stalo se něco velmi důležitého. Začínám prožívat krajinu úplně jinak. Tím, že se pohybuju velmi pomalu, mám čas vnímat vše, co mě obklopuje. Neustále se zastavuji a fotím. A není to jen proto, že mi je blbé, jak jsem pomalá. Zastavuji hlavně kvůli výhledům a krajině, která mě totálně překvapuje na každém kroku. Čekala jsem hodně, ale tohle opravdu ne. Je to prostě jiné, když na ty hory koukáte přímo obklopeni tou energií prostoru. Žádná fotka tohle nenahradí.

Nástupní cesta vede lávovým polem, stejným, kterým jsem den předtím sestupovala zpět do kempu. Na konci lávového pole nepokračuji podél říčky, ale jdu směrem ke geotermálně aktivnímu poli, kde se kouří ze země a zavání zde síra.

IMG: Island 2017 / Landmannalaugar / Brennisteinsalda

Od tohoto místa se vystupuje dál na horu Brennisteinsalda, která má neuvěřitelně oranžovou barvu a na sluníčku úplně září mezi okolními vrcholky. Z této hory je panoramatický pohled na celé okolí. Po sestupu na druhou stranu, do soutěsky Vondugil jsem už zase nemohla dál. Bylo krásně a tak jsem si sedla do mechu. Co teď? Mám deník, jdu si to zapsat…a nakreslit výhled. Od této chvíle zaznamenávám místa nejen okem fotoaparátu, srdcem, ale taky kresbou. Musím přiznat, že toto byl zásadní moment, který mi pomohl začít vnímat místa úplně jiným způsobem. Navíc to, že jsem na některých místech strávila i hodinu mi dalo možnost vnímat hmyz, ptáky a další okolní zvuky, včetně změn počasí a větru.

IMG: Islandský deník 2017 / Landmannalaugar / První větší kresba do deníku

Při návratu, opět lávovým polem, bylo z dálky vidět silný déšť a tak jsem spěchala do kempu. Více se zde nezdržím, ráno pokračuji dál. Mám toho hodně co procestovat.

Při odjezdu z Landmannalaugaru je mi smutno a věřím, že sem se ještě někdy v budoucnu podívám. Při nejmenším, až opravdu půjdu trek Laugavegur.

Jedu na konečný bod Laugaveguru, do Þórsmörk...

Islandští řidiči autobusu

Dost zábavní, ale vážní muži. Nestalo se mi, aby se na mě některý z nich zamračil. Všichni rádi pomůžou, poradí nebo i odnesou krosnu kam je třeba. Tito muži to rozhodně nemají jednoduché, když jsem tak koukala na terén, kterým projíždějí každý den. Oni ale byli ledově chladní, jako by projížděli řeky s rutinou otevírání plechovkového piva. Musím přiznat, že jejich ledový klid ve mně vzbuzoval respekt a zároveň klid, že tihle chlapíci dobře vědí, co dělají.

Navíc jsem i po čase zjistila, že se člověk až tak nemusí bát, že by mu autobus ujel. Zažila jsem moment, kdy se autobus do Þórsmörku otáčel na úzké cestě a jel zpět pro člověka, který se zapomněl u vodopádu. Ten kluk za našim autobusem běžel… všiml si ho jiný řidič a vysílačkou zavolal tomu našemu… a co se stalo... Vrátili jsme se pro udýchaného chudáka. Řidič v klidu klukovi otevřel, usmál se na něj, pronesl něco vtipného, zda už jsme opravdu všichni a jelo se dál. Neuvěřitelné. Stalo by se to i jinde? Tak trochu si vnucuju myšlenku, že snad i jo, ale je to opravdu o charakteru lidí.

IMG: Islandský deník 2017 / Þórsmörk / Přejíždění brodu autobusem / řeká Krossá

Všechny fotografie použité v tomto článku jsou mým majetkem a vztahují se na ně autorská práva. Není povoleno je používat bez svolení autora. Děkuji za pochopení.