top of page
Search

04: Inspirace jménem samota, pohyb, Island

JT

Inspirace jménem samota, pohyb, Island aneb NÁHODY SE PROSTĚ NEDĚJÍ. Tak bych pojmenovala dnešní text, který je spíše zamyšlením o mě samotné a lidech kolem. Navíc bych ráda zmínila Reného Kujana, který mi hodně pomohl, aniž by to věděl...

Reykjavík Harpa Concert Hall 2018

IMG: Zimní Island / Harpa Concert Hall / Reykjavík 2018

Reného Kujana jsem poprvé viděla v reportáži televize DVTV, kde vyprávěl o svém úrazu zlomených obratlů a následném oběhnutí Islandu během 30 dnů, v roce 2012. Zírala jsem na monitor počítače totálně konsternovaná, že je něco takového vůbec možné! Zároveň jsem se v tu chvíli hodně zastyděla za své neustálé vymlouvání, jak něco nejde. Jistě…buď člověk hledá výmluvy nebo řešení… záleží na tom, zda chceme být obětmi nebo tvůrci svého života. Tady by mohl někdo podotknout, že se mi to říká lehce. Ano, říká. Mám ale ve svém životě hodně lidí, kteří prožívali a prožívají těžké chvíle a nikoho kolem ani nenapadlo, že to tak mají. Jsou to lidi, bojovníci a já k ním vzhlížim s respektem, i když někteří už mezi námi nejsou.

Ne nadarmo se říká, že člověk si k sobě přitahuje A) stejně naladěné lidi, jako je on sám, B) lidi, kteří mu mají do života přinést nějakou "informaci" nebo poznání. I když by to mělo být i poznání negativní, stále je to poznání a to nás posouvá mílovými kroky dál... A NÁHODY SE PROSTĚ NEDĚJÍ.

Renda a já v Makarské / Chorvatsko / Běholoď 2017

IMG: Renda a já / Běholoď 2017 / Makarska / Chorvatsko

René Kujan napsal knihu o své nehodě a oběhnutí Islandu, kterou jsem dostala k narozeninám, aniž by kdokoli věděl, že jí chci. Náhoda? Zase se opakuji, že na náhody prostě nevěřím... Shodou okolností měl Renda, za měsíc, přednášku na stejné téma, na Islandském dnu pořádaném Klubem Islandských fanatiků, kde jsem (nečekaně) členem... a já tu knihu prostě potřebovala mít podepsanou. Zase náhoda? Tůdle... Takže takhle jsem se seznámila s člověkem malého vzrůstu, ale velikým odhodláním žít. Nakonec, "úplnou náhodou", jsem se dostala i jako náhradník na dlouho vyprodanou Beholoď... takže ještě pořád věříte, že to všechno byla náhoda? Já si prostě myslím, že když někoho máte potkat, tak ho potkáte.

Renda mi ukázal pohled na svět jinýma očima. Očima velkorysého člověka, který překonal sebe sama a i svou „tělesnou smrt“(toto berte, prosím, hodně s nadsázkou). Díky němu vím, že nikdy není pozdě něco nového začít. Nikdy není pozdě se ze země zvednout a jít dál. Chce to ale dostatečnou dávku odvahy, odhodlání a lásky k životu. V podstatě bych tak i popsala svůj život, i když hodně nadneseně. Mně se nestal žádný úraz, který bych musela překonat, ale i tak se prostě něco zásadního stalo, co mi přetočilo myšlení, a obrat v mém životě nastal. Když se na sebe podívám, kdo jsem byla před několika lety, jsem na sebe teď a tady hrdá. Nemám sice zatím manžela, děti nebo přepychový dům u lesa, ale nějak mě to netrápí. To vše za mě zvládají jiní a myslím, že je to pro nás všechny to nejlepší, co nás mohlo potkat.

Změnila jsem se z holky, která neměla ráda sama sebe a jen smutnila, jak by chtěla cestovat a poznávat nové lidi, kultury a krajiny… Do toho jsem nebyla spokojená s tím, co dělám a jak to dělám a vůbec neměla jsem ani žádný cíl života (když na to celé koukám takhle zpětně). Prostě jsem žila tak, jak to bylo po generace normální a jela jsem v zajetých a především „bezpečných“ kolejích. A jen jsem si velmi tiše snila svůj sen o penzionu a cestování… Postupem času jsem se tak nějak na sebe naštvala a začala věci měnit.

Žij, dokud můžeš...

Celá Rendova kniha je hodně silná a musím říct, že mi cloumala emocemi. Rozhodně to nejsou prázdná slova, kór, když Rendu znám osobně a dovolím si i tvrdit, že to už je i kamarád.

Ráda bych zde zmínila část citátu z knihy a volně na něj reagovala svými myšlenkami.

„Nejodvážnější jsou ti, kteří se nebojí života.“

KUJAN, R. Běhej, dokud můžeš. Gutenberg, 2016. ISBN 978-80-86349-50-3

S tímto citátem naprosto souhlasím a musím přiznat, že podstatu těchto slov jsem pochopila až za poslední rok. Možná je to hloupé, když píšu jako nějaká stařena, co má život za sebou, ale píšu, jak mi to hlava, srdce a prsty přikazují. Takže si říkejte, co chcete…nebo prostě přestaňte číst a zavřete okno prohlížeče, pokud se doteď nestalo. Přiznávám, že tento příspěvek je poněkud sentimentálnější.

Těch, kteří se života nebojí, přibývá, což vidím jako velmi pozitivní úkaz a upřímně mě to hodně těší! Na druhou stranu je zde historický fakt, který vidím na našich rodičích a lidech kolem sebe. V České republice je hodně lidí, kteří se bojí žít. I když… oni si svou cestu vybrali a tak je to v pořádku. Já si svou cestu taky vybrala a stala jsem se, doufám, hodně nezávislým člověkem, který se učí žít přítomným okamžikem. Být tady a teď, to je podstata mého nynějšího života. Možná mi k tomuto náhledu pomáhají mé nynější životní podmínky nebo prostě jen to, že mě jakékoli ustrnutí na místě dost děsí.

IMG: GRJÓTAGJÁ / Severní Island / 2015

Jak se rozplynul můj sen ujít trek

IMG: Běholoď 2017 / někde v moři na lodi / Chorvatsko

Začala jsem víc běhat než dřív a totálně tomu propadla. Tím ale přišly problémy s nohama. Přetížila jsem si je a ze dne na den jsem nemohla skoro ani chodit. Když jsem viděla jakéhokoli běžce, rozbrečela jsem se. Cítila jsem se, jako bych přišla o všechno. Blížila se totiž moje cesta na Island a nohy jsem potřebovala pro to, abych ušla několik dní v terénu se zátěží na zádech, a to úplně sama. Což v tuto chvíli nebylo reálné. Měla jsem nejspíš zánět okostice a docházela na lasery, aby se to spravilo. Když už se konečně zdálo, že to bude dobré, řekla jsem si, že vyběhnu, abych si ověřila zvládnutí treku. To bylo 3-4 dny před odletem na Island. „Dnes už opět říkám, díky za to…mělo to tak být.“ Moje 3km vyběhnutí znamenalo zhroucení celého snu ujít trek Laugavegur a Fimmvörðuháls. Ráno jsem se probudila se zánětem úponu achillovy šlachy. Nemohla jsem chodit, natož nést jakoukoli zátěž. Brečela jsem třeba i hodinu. První myšlenky směřovaly k tomu, že nikam nepojedu, když nemůžu chodit. To ale nešlo. Nemohla jsem to sama sobě udělat a cítila jsem, že mám prostě odjet. Že je pro mě důležité, abych na Island prostě jela.

Tak jo, nejsem žádná padavka.... a velmi rychle jsem tedy vymyslela náhradní plán…

IMG: Jižní Island / Let Reykjavík - Praha / Leden 2018

 

Všechny fotografie použité v tomto článku jsou mým majetkem a vztahují se na ně autorská práva. Není povoleno je používat bez svolení autora. Děkuji za pochopení.

127 views0 comments

Recent Posts

See All
bottom of page