Search

16: Moje česká krátkozrakost

Myslím, že dnešní generace to má už úplně jinak. Já ale pocházím z přelomové generace mezi lidmi se strachem zakořeněném v jejich genetickém kódu, v důsledku historických událostí a lidmi, kteří jsou světoví. Samozřejmě nemohu toto generalizovat, “píší” pouze ze své zkušenosti a náhledu na lidi kolem sebe. Rozhodně mé tvrzení nevychází z žádné studie a hlavně, píšu o sobě, ne o někom jiném (haha, to zní trochu narcisticky).

Foto @r3dmax, Fjólshlíð, Jižní Island 2020


Potkala jsem hodně lidí, kteří o cestování říkají, že je návykové, stejně jako se dát tetovat. Možná je. Podle mého názoru je ale toto spojeno s faktem, že s přibývajícím počtem destinací se prostě stáváte více otevření novým věcem. Zjišťujete, že to není tak nedostupná aktivita a vznikne u vás jakási zvědavost (jaké to asi může být tam a támhle...).


Já bych o sobě řekla, že ještě pořád mám v sobě trochu strachu z neznámého a často se potýkám s vlastními, vnitřními, větrnými mlýny. Můj případ byl takový, že jsem sice začala cestovat, ale hodila kotvu hned v první vzdálenější destinaci. Což mi zní i celkem zbaběle, ale prostě jsem to tak v danou chvíli cítila a jednala podle mé intuice. Většinou se rozhodují podle své intuice, a proto jsem tam, kde jsem a postupem času to i dává víc a více smysl.


Foto Marek Rybář, þórsmörk 2020, @marekrybar.cz

Jsem na Islandu už třetí rok (fíííha, to to letí) a ještě pořád si připadám jako bych byla v zábavným parku, kde se pohybuji od atrakce k atrakci a nestačím se divit. Bohužel, ticket pro tento lunapark je ten, že nevídám svou rodinu, nemůžu obejmout své kamarády, zažívám přírodní živly s velkým “Ž”, propásla jsem svatby nebo narození miminek, někteří kamarádi se mi oddalují víc než bych opravdu chtěla, “atakdále”. Všechno v životě má své “dvě strany mince“. Radši skončím s tou patetičností nebo začnu mít ještě výčitky... Do Čech se ale vracím ráda. Máme úchvatné a voňavé lesy s vysokými stromy. Řeky plné života nebo rybníky, kde se lze koupat, malebné kopečky a louky s lučním kvítím. To je můj český lunapark.


Že bych se konečně dostala k “jádru pudla“ tohoto příspěvku? Juhuuu, jo! Otevřete šampaňské, Tomanová se konečně vyjádří a napíše nějaké moudro. Neustále se opakuji a říkám, že tohle by se mi čechách nestalo, tohle by nefungovalo a tohle by prostě nešlo. Co? Že kreslení bude mojí totální vášní, která mě možná bude i časem živit. Časem....Uff, tak tohle říká hodně, ale zároveň nic. Vysvětlím to.

Foto Imanol Mendi, 2020, Djúpavík

V Čechách jsem byla grafikem a můžu o sobě možná říct, že práce cca 10let v tomto oboru mi dala hodně zkušeností. Taky ale trochu (nebo i možná víc) takové té hořké pachuti a nechuti sedět hodiny u počítače a tvořit něco, co ani ve většině případů není hmotné a je dočasné. Na něčem pracujete hodiny a ve chvíli, kdy práci odevzdáte, víte, že ve většině případů stačí jen jeden klik na klávesnici a vše je pryč. Proto mám ráda plakátových tvorbu 60. let 20. století. Původní plakáty jsou hmotné, pracují s reálnými materiály a - “šmarja”, to jsem trochu odbočila, pardon. Podstata věci je, že jsem na Islandu začala kreslit. Dobře, teď vás úplně slyším, “kreslí přece celý život”. Ano, kreslím celý život. Nikdy jsem to ale nepovažovala za medium, které by mi dávalo nějakou sebedůvěru. Moji spolužáci ze školy byli a jsou skvělý v malbě, kresbě, zkrátka ve všem. Já si tak nějak dobrá ani nikdy nepřišla a slovo “umělec nebo art” bylo pro mě vzdálenou skutečností patřící spíš lidem z “akády”, a tak.


Tleskám všem kreativním lidem, protože to mají sakra těžké v dnešním materialistickém světě.

Vždycky jsem se snažila malovat. Asi po stopách mojí mamky, která kdysi malovávala olejem na plátno (což je mimochodem velká škoda, že už to nedělá). Nevím proč, ale barvy mě z nějakého důvodu svazují. Na Islandu jsem zjistila, že moje médium je kresba, a to v nejjednodušší možné podobě, tužka, marker, akvarel. Většinou jen černý akvarel, abych dostala prostor do kresby nebo prostě jen dotvořila celkový obraz. Akvarel mi pomáhá zamezit, aby kresba byla příliš “ukecaná”. Samozřejmě, kreslím povětšinou mapy a islandské přírodní motivy a tam je ta “ukecanost” trochu větší a potřebná.


Vždycky jsem se “strašně” styděla ukázat, co tvořím. Stát před lidmi na vernisáži a mluvit o své tvorbě bylo jako bych se svlékla do naha. Tak jsem se cítila v roce 2017, v Cafe Imrvére, v Praze, kde jsem měla výstavu Islandský denník z mých kreseb a cesty po Islandu, O tom jsem již někdy v minulosti možná i psala. Každopádně, děkuji Ti Veru (moje spolužáčko ze střední, kamarádko a velká podporo), že jsi mě tenkrát oslovila, abych svůj denník vystavila. =abych se “vysvlékla do naha“ a pochopila, že sebekritizování nikam nevede a uzavírá další cestu=

Foro Imanol Mendi, Djúpavík 2020

Takže, co se stalo? Kreslím, kreslím a kreslím, Do dnes mám před očima svou kamarádku Katku, kterou v tvorbě budu vždy obdivovat. Kdekoli jsme byly, kreslila. Třeba i v tramvaji. Talenovaný se sice můžete narodit, ale trénink je ten klíčový prvek, který vás posune dál. Je to tak se vším. Jazyk se nenaučíte bez mluvení, ultramaratoncem se nestanete bez naběhaných kilometrů. Takže pokud si přejete být v něčem dobří, vneste to do svého každodenního života a kultivujte to, ať je to cokoli. Nespěchejte.

Dokud jsem nezačala kreslit tady na Islandu, nikdy bych neřekla, že je možné, aby se má tvorba dostala někam dál. Dál, do světa. V Čechách by se toto nikdy nestalo, si opět říkám. Tam jsem vždycky myslela jen v rámci naší kotliny, od hranice k hranici. Všechny destinace, které nemluví mým jazykem, byly vzdálené a nedosažitelné. Teď už vím, že jsem byla hodně krátkozraká. HODNĚ! Ono to bude také hodně Islandem, který je celkem malý (v počtu obyvatel). I když je tu každý druhý umělcem, máte velkou možnost se zde výtvarně projevit, aby si vás někdo všimnul. Mám v plánu vytvořit mapu, kde všude ve světě jsou moje kresby, protože jsou to pro mě místa, která zřejmě ani nikdy nenavštívím. To byla také má motivace, kreslit pohledy, tím jsem začala. Pohled je věc, která udělá radost každému nebo ne? Tím se přenáší radost a také část mě samotné do různých koutů světa. Kam? Třeba do Austrálie nebo Jižní Koreje. Dělá mě to nesmírně šťastnou, že za sebou zanechávám ve světě alespoň takto nějakou pozitivní stopu.

Foto @r3dmax, þórsmörk 2019, při kresbě jednoho z pohledů Také jsem měla štěstí na místo, kde jsem se ocitla, kam jsem se “vnutila” (o čemž píšu v textu č. 06: Jak se vnutit na Island). Dalo mi to obrovskou možnost vyzkoušet, zda by o moje kresby měl alespoň někdo zájem. Světě div se, moje vnitřní, podceňující se Jana, trochu pootevřela ty český oči a najednou vidí, že to jde. Pomalu, ale jde to. Není kam spěchat. Čím víc času tomu dám, tím to bude víc stát za to. Nemá smysl přepálit začátek, to byste moc daleko nedoběhli. Neříkám si umělec, to nemám za potřebí. Ani v této škatuli být nechci. Prostě dělám, co cítím, že mám dělat a naplňuje mě to. Tvořím něco hmotného, na co lze sáhnout a možná to i někde přetrvá. Díky tomu, že jsem otevřela oči a před pár lety se zvedla ze zadku, chápu tu generaci “světových” lidí, kteří vidí možnosti všude, kde se ocitnou. Tak, prosím, dělejte to taky, ať je to cokoli a přinejmenším vás to alespoň udělá šťastnější. Nebuďte krátkozrací a zkuste se otevřít jakýmkoli možnostem. I pilot může zpívat nebo uklízečka skvěle tančit. Je úplně jedno, co děláte. A co bude, to bude...


136 views0 comments

Recent Posts

See All